close
ExploreStopem

17 000 km stopem domů z Kamčatky: část devátá

V seriálu 17 000 km stopem domů z Kamčatky Vojta Marek popisuje svou cestu napříč celým Ruskem.
Máš možnost zažít spolu s ním nekonečné hodiny čekání na auto nebo strach z medvědů.
Vojta však k náročným situacím přistupuje s humorem a odhodláním.
Proč vyrazil na šílenou cestu stopem?
Přišlo mu to jako dobrý nápad.

S Vadimem jedeme UAZikem asi 150 kilometrů. „To bylo včera počasí, co?“, nadhazuje řidič. „Hrůza. Takový vítr a déšť, to v Čechách skoro neznáme,“ odpovídám. „Déšť? U nás sněžilo. Jestli u tebe jenom pršelo, tak je to dobrý. To víš. V červnu léto začalo a v červenci už končí.“ Bavím se i s jeho dcerkou. Je jí 8 let a jedou za babičkou. Učím ji pár slov anglicky. Zpočátku se stydí, ale po chvilce u ní převládá zvědavost a bavím se střídavě s ní a střídavě s jejím tátou. Vysazují mne v Susumanu. Tam doplňuji zásoby. Klobáska, chléb, suchary, vodka. Technický líh zde také nemají. Tak snad ho seženu v Jakutsku.

Rychle chytám dva stopy. První rozváží pracující po městě a fungujících dolech. Druhý je veterán, který nás „osvobodil“ v roce 68. „Buďte rádi, že jsme vás zachránili. To my Rusové děláme vždy. Pomáháme ostatním, posíláme tam suroviny a pomoc a stejně se na nás vždycky všichni vykašlou. Všichni jste SSSR hodili přes palubu. Co jsme vám kdy provedli? Za války jsme vás přece osvobodili! Kdybychom nezasáhli v roce 1968, tak je u vás válka. Stejně jako na Ukrajině. Tam to taky Američani všechno rozvalili a rozeštvali lidi proti sobě. Nutí zabíjet bratr bratra!“, snažím se o věcnou argumentaci asi 5 minut. Pak to vzdávám a raději se snažím pochopit ,,veteránův” pohled na svět. Veze mě na „velkou křižovatku“. Křižovatka je uprostřed ničeho. Vlevo nic, vpravo nic. Jen kousek odsud je betonové monstrum, kde dříve sídlila policie. Možná tam ještě sídlí.

Je půl osmé večer a je mi jasné, že tady v tuto hodinu opravdu není šance nic chytnout. Ale i tady se dějí zázraky. Zastavuje mi sám od sebe Gregorij. Je mu kolem 45 let a spolu s ním jede jeho syn Matvei, česky Matěj. Bere mě, protože jede až z Magadanu a míří do Jakutska. Což je ještě 1 200 kilometrů. A nechce při cestě usnout. Živí se internetem a rozváděním signálu po Rusku. A očividně mu to jde. Jedeme v nádherném novém SUV a po cestě děláme několik zastávek.

Ve vesnicích se obvykle setkáváme s místními v „kaféčku“. Gregorij od nich vždy přijímá obálku, předává kontakt a slibuje, že tady budou mít do pár měsíců internet. Též navštěvujeme meteorologickou stanici. Já sám z toho mám asi největší radost, protože jsem přírodovědec. Nakonec dorážíme do Chandygy, města ležícího u řeky Aldan. Po cestě jsme se dvakrát brodili řekou, protože mosty zkrátka nebyly k dispozici. Celá cesta byla unikátní tím, že nám zapadající slunce svítilo téměř celou „noc“ do očí. Já byl u vytržení, protože jsem to nikdy nezažil. Gregorij už tak nadšený nebyl.

Do Chandygy přijíždíme kolem poledne. Gregorij se zdraví s přítelem Michailem Petrovičem a seznamuje nás. Zatímco Gregorij dělá do internetu, Michail Petrovič má stavební firmu, která operuje po celém Rusku. Protože spolu musí ještě „něco“ vyřešit, tak mi poskytují byt, kde si mohu odpočinout. „Vovka, večer dorazíme, tak si zatím dej sprchu, lehni si, dej si čaj a napiš domů. Matvei ti dá svůj druhý telefon,“ dodává Gregorij. Plním příkazy přesně podle pořadí.

Po pár hodinách se v bytě zjevují oba muži, Matvei a Michailův nejstarší syn Nikolaj. Děti si hrají celý večer spolu a my máme čas na „seznamování“. Hostitel vyndává 3 sedmičkové lahve vodky. Přípitek je na vysoké úrovni. Vždy se jeden z nich postaví a v několikaminutové řeči vzpomíná a všechny úspěchy toho druhého. Po druhé lahvi se dostávám k přípitku i já. Jediné, co jsem schopen ze sebe vypravit, je: „Na zdraví!“ S těmito slovy do sebe házím stakana (0,1 litru) vodky a usedám zpět do židle. Jediné, co mě chrání před odpadnutím je bohatý výběr všech možných lahůdek.

Vstáváme časně. Velice časně na to, kolik jsme toho včera vypili. Ale Gregorij i Michail Petrovič se tváří, že mohou řídit, a tak vyrážíme směr Jakutsk. Gregorij s Matveiem míří do Jakutsku na letiště, odkud poletí do Ekaterinburgu a pak domů. Michail Petrovič zase veze svoji dceru na letiště, aby odletěla kvůli škole do Petrohradu. Když se s Gregoriem loučíme, předává mi na sebe kontakt se slovy: „Doraž, když budeš mít cestu kolem. Mám pro návštěvy vyčleněno jedno patro i s vlastní saunou,“ z loučení nás vyrušuje místní Jakut. „Výborně!“, říká Gregorij směrem k Jakutovi. „Hoď tady cizince, kam bude potřebovat. Předpokládám, že někam na výjezd z města.“

Ten mne bere a míříme do centra pro atlas cest a technický líh. Ten opět není k sehnání. Tak alespoň ten atlas. A pak mne veze za město. Důvod, proč mne veze, je, že Gregorij ho zaměstnává. Protože jsem v Jakutsku byl minulý rok, tak si povídáme o „Dětích Asie“ – sportovní události na styl Olympiády, která se tu konala. Mrzí mne, že jsem ztratil kontakt na přátele, které jsem si zde loni udělal. Ale hledat je ve městě, které má půl milionu obyvatel by bylo bláznovství.

Řidič mne tedy vysazuje na konci města, u parostanice, která zajišťuje teplo pro celé město. Kousek odsud je Království věčného mrazu. Do kopce vydlabaný tunel, kde je i v létě -10 stupňů. Nestačí se totiž za to krátké léto příliš prohřát. V onom království je k vidění spousta nádherných ledových soch. Pamatuji si na to jako by to bylo včera.

Pokračování příště.

Kam dál: Jak odemknout svůj talent


Nejnovější historky, tipy a nápady tě neminou na Facebooku. 👍

Tags : cestováníKamčatkastopemVojta Marek

Leave a Response