close
ExploreStopem

17 000 km stopem domů z Kamčatky: část sedmá

V seriálu 17 000 km stopem domů z Kamčatky Vojta Marek popisuje svou cestu napříč celým Ruskem.
Máš možnost zažít spolu s ním nekonečné hodiny čekání na auto nebo strach z medvědů.
Vojta však k náročným situacím přistupuje s humorem a odhodláním.
Proč vyrazil na šílenou cestu stopem?
Přišlo mu to jako dobrý nápad.

Trvalo jenom hodinu, než mě nabral malý náklaďák, který řídí Slavko. Je to 2x rozvedený čtyřicátník, který se již od mládí živí jako řidič nákladních vozů. Po chvilce se svěřuje a bavíme se nejen o Rusku, ale i o jeho životě. „Prvorozený syn mi zemřel hned po narození. Vlastně to byl důvod, proč jsme se pak s první ženou rozvedli.“ Když nevypráví právě o svém životě, tak vysvětluje zdejší poměry. „Jo dřív… to byla práce, obchody byly otevřené a v hospodách ses najedl a napil. Co ale teď? Teď tady máš mraky čmoudů. Navíc si všichni hrajou na vlastence, kteří mají rádi svou zemi a vlast. Kdykoliv ale můžou, hází bordel do lesa či podél cest. Tohle se musí změnit. Víš vlastně, že je letos v Rusku rok ekologie?“, koukám na něj poněkud překvapeně.

Ochrana světel po ruském stylu – jinak to nejde, kamení by světla zničila hned při první jízdě. „A z jakýho čerta vlastně jedeš?“, ptá se dál. „Z Ust-Kamčatského“, odpovídám. Slavko se strašně směje. „Tak to jsi první cizinec, který Ust přežil. A asi i první cizinec, který tam kdy byl. Žijí tam duraki – pitomci.“, tomuto tvrzení pouze přikyvuji. Se Slavkem jedu až do Elizova. Jede, jak mu to cesta dovolí. „Kde budeš spát?“, padá od něj otázka. „Někde kousek od letiště, ve stanu.“ Slavkovi se můj nápad příliš nelíbí, ale k sobě mě vzít nemůže a potvrzuje, že hotely jsou zde buď drahé nebo „podivné“. Nakonec mi dává dvě adresy, kde se dá ubytovat. „Vypereš si, umyješ se a odpočineš si. Třeba to využiješ.“ Obě adresy jsou nedaleko letiště.

Do Elizova přijíždíme pozdě večer. Pozdě dle hodinek, nikoliv dle světla. Zkouším první adresu, je pravda, že se musím opláchnout. V „hotelu“ mi však oznamují, že nemají licenci na ubytování cizinců. Musím se strašně smát. Něco takového jsem ještě nikdy neslyšel. Ale nehádám se, v této zemi je v zásadě možné cokoliv. Jdu tedy na druhou adresu. Není úplně nejlehčí hotel najít. Protože to není ani hotel, ani penzion. Je to zkrátka dům. Pomáhá mi kolemjdoucí, který se ptá, zda něco nehledám. „Ano, tady je adresa, nevíte kde to je?“. Místní mi radí a za chvilku jsem již na místě. Majitelka domu Slavka dobře zná a asi jí i kvůli mne volal. Nakonec mne za pár korun u sebe nechává přespat. Dům je předělaný na útulný penzion s 5 pokoji. Ale cedule, ani jiné označení nečekejte. Jsem utahaný jako kotě. Jdu spát.

Je ráno. V pokoji, kde spím musím vyvětrat, jinak někdo zavolá chemickou jednotku. Až teď si uvědomuji, že jet se mnou v jednom autě není asi vždycky med. Vyrážím do Petropavlovsku. Paní domu mi ještě dává pár rad. Po cestě na autobus na mne ,,zaútočí” pár štěňat. Ani nemá smysl brát do ruky kamení. Stačí trochu silněji zadupat kanadama.

Opět v Petropavlovsku. Mám pár hodin na projití. Ale opět mne jímá pocit, že na ruský architektonický vkus je třeba zpracovat studii. Působí to tu na mne zvláštně. Po cestě autobusem je vidět dost vojenských základen a když to vezmu zpětně, tak některá městečka byla obehnána betonovou zdí. A v noci nad letištěm lítaly stíhačky.

Jdu sehnat mapu Ruska. V supermarketu ani v klasických obchodech jsem nepochodil. Pozoruji, že pakliže něco potřebujete koupit, musíte na trh. Ale ani tam není mapa země k mání. Pouze Kamčatky. Ach jo. Náladu mi zlepšuje snad jen hudba, která celý den ve městě vyhrává z rozhlasu.

Čas odletu už se blíží. Čas si vyzvednout věci, poděkovat a rozloučit se. Pak rovnou do Magadanu, města pár set kilometrů odsud. Snad tam bude lepší počasí. Což znamená, že nebude ustavičně pršet a bude aspoň pár stupňů nad nulou i přes noc. Sedám spolu s dalšími 25 cestujícími do letadla. Všichni bychom se vešli do menšího autobusu. A i letadlo připomíná více okřídlený autobus, než létající dopravní prostředek. Po cestě koukám z okna. Jediná myšlenka, co mne napadá je… jak se odsud sakra dostanu.

Pokračování příště…

Kam dál: Austrálie zblízka


Nejnovější historky, tipy a nápady tě neminou na Facebooku. 👍

Tags : cestováníKamčatkastopemVojta Marek

Leave a Response