close

Stopem

ExploreStopem

17 000 km stopem domů z Kamčatky: část devátá

27479165_1818228904856069_1594017770_o

V seriálu 17 000 km stopem domů z Kamčatky Vojta Marek popisuje svou cestu napříč celým Ruskem.
Máš možnost zažít spolu s ním nekonečné hodiny čekání na auto nebo strach z medvědů.
Vojta však k náročným situacím přistupuje s humorem a odhodláním.
Proč vyrazil na šílenou cestu stopem?
Přišlo mu to jako dobrý nápad.

S Vadimem jedeme UAZikem asi 150 kilometrů. „To bylo včera počasí, co?“, nadhazuje řidič. „Hrůza. Takový vítr a déšť, to v Čechách skoro neznáme,“ odpovídám. „Déšť? U nás sněžilo. Jestli u tebe jenom pršelo, tak je to dobrý. To víš. V červnu léto začalo a v červenci už končí.“ Bavím se i s jeho dcerkou. Je jí 8 let a jedou za babičkou. Učím ji pár slov anglicky. Zpočátku se stydí, ale po chvilce u ní převládá zvědavost a bavím se střídavě s ní a střídavě s jejím tátou. Vysazují mne v Susumanu. Tam doplňuji zásoby. Klobáska, chléb, suchary, vodka. Technický líh zde také nemají. Tak snad ho seženu v Jakutsku.

Rychle chytám dva stopy. První rozváží pracující po městě a fungujících dolech. Druhý je veterán, který nás „osvobodil“ v roce 68. „Buďte rádi, že jsme vás zachránili. To my Rusové děláme vždy. Pomáháme ostatním, posíláme tam suroviny a pomoc a stejně se na nás vždycky všichni vykašlou. Všichni jste SSSR hodili přes palubu. Co jsme vám kdy provedli? Za války jsme vás přece osvobodili! Kdybychom nezasáhli v roce 1968, tak je u vás válka. Stejně jako na Ukrajině. Tam to taky Američani všechno rozvalili a rozeštvali lidi proti sobě. Nutí zabíjet bratr bratra!“, snažím se o věcnou argumentaci asi 5 minut. Pak to vzdávám a raději se snažím pochopit ,,veteránův” pohled na svět. Veze mě na „velkou křižovatku“. Křižovatka je uprostřed ničeho. Vlevo nic, vpravo nic. Jen kousek odsud je betonové monstrum, kde dříve sídlila policie. Možná tam ještě sídlí.

Je půl osmé večer a je mi jasné, že tady v tuto hodinu opravdu není šance nic chytnout. Ale i tady se dějí zázraky. Zastavuje mi sám od sebe Gregorij. Je mu kolem 45 let a spolu s ním jede jeho syn Matvei, česky Matěj. Bere mě, protože jede až z Magadanu a míří do Jakutska. Což je ještě 1 200 kilometrů. A nechce při cestě usnout. Živí se internetem a rozváděním signálu po Rusku. A očividně mu to jde. Jedeme v nádherném novém SUV a po cestě děláme několik zastávek.

Ve vesnicích se obvykle setkáváme s místními v „kaféčku“. Gregorij od nich vždy přijímá obálku, předává kontakt a slibuje, že tady budou mít do pár měsíců internet. Též navštěvujeme meteorologickou stanici. Já sám z toho mám asi největší radost, protože jsem přírodovědec. Nakonec dorážíme do Chandygy, města ležícího u řeky Aldan. Po cestě jsme se dvakrát brodili řekou, protože mosty zkrátka nebyly k dispozici. Celá cesta byla unikátní tím, že nám zapadající slunce svítilo téměř celou „noc“ do očí. Já byl u vytržení, protože jsem to nikdy nezažil. Gregorij už tak nadšený nebyl.

Do Chandygy přijíždíme kolem poledne. Gregorij se zdraví s přítelem Michailem Petrovičem a seznamuje nás. Zatímco Gregorij dělá do internetu, Michail Petrovič má stavební firmu, která operuje po celém Rusku. Protože spolu musí ještě „něco“ vyřešit, tak mi poskytují byt, kde si mohu odpočinout. „Vovka, večer dorazíme, tak si zatím dej sprchu, lehni si, dej si čaj a napiš domů. Matvei ti dá svůj druhý telefon,“ dodává Gregorij. Plním příkazy přesně podle pořadí.

Po pár hodinách se v bytě zjevují oba muži, Matvei a Michailův nejstarší syn Nikolaj. Děti si hrají celý večer spolu a my máme čas na „seznamování“. Hostitel vyndává 3 sedmičkové lahve vodky. Přípitek je na vysoké úrovni. Vždy se jeden z nich postaví a v několikaminutové řeči vzpomíná a všechny úspěchy toho druhého. Po druhé lahvi se dostávám k přípitku i já. Jediné, co jsem schopen ze sebe vypravit, je: „Na zdraví!“ S těmito slovy do sebe házím stakana (0,1 litru) vodky a usedám zpět do židle. Jediné, co mě chrání před odpadnutím je bohatý výběr všech možných lahůdek.

Vstáváme časně. Velice časně na to, kolik jsme toho včera vypili. Ale Gregorij i Michail Petrovič se tváří, že mohou řídit, a tak vyrážíme směr Jakutsk. Gregorij s Matveiem míří do Jakutsku na letiště, odkud poletí do Ekaterinburgu a pak domů. Michail Petrovič zase veze svoji dceru na letiště, aby odletěla kvůli škole do Petrohradu. Když se s Gregoriem loučíme, předává mi na sebe kontakt se slovy: „Doraž, když budeš mít cestu kolem. Mám pro návštěvy vyčleněno jedno patro i s vlastní saunou,“ z loučení nás vyrušuje místní Jakut. „Výborně!“, říká Gregorij směrem k Jakutovi. „Hoď tady cizince, kam bude potřebovat. Předpokládám, že někam na výjezd z města.“

Ten mne bere a míříme do centra pro atlas cest a technický líh. Ten opět není k sehnání. Tak alespoň ten atlas. A pak mne veze za město. Důvod, proč mne veze, je, že Gregorij ho zaměstnává. Protože jsem v Jakutsku byl minulý rok, tak si povídáme o „Dětích Asie“ – sportovní události na styl Olympiády, která se tu konala. Mrzí mne, že jsem ztratil kontakt na přátele, které jsem si zde loni udělal. Ale hledat je ve městě, které má půl milionu obyvatel by bylo bláznovství.

Řidič mne tedy vysazuje na konci města, u parostanice, která zajišťuje teplo pro celé město. Kousek odsud je Království věčného mrazu. Do kopce vydlabaný tunel, kde je i v létě -10 stupňů. Nestačí se totiž za to krátké léto příliš prohřát. V onom království je k vidění spousta nádherných ledových soch. Pamatuji si na to jako by to bylo včera.

Pokračování příště.

Kam dál: Jak odemknout svůj talent


Nejnovější historky, tipy a nápady tě neminou na Facebooku. 👍

Feed me
ExploreStopem

17 000 km stopem domů z Kamčatky: část osmá

27145080_1812482402097386_2144992489_o

V seriálu 17 000 km stopem domů z Kamčatky Vojta Marek popisuje svou cestu napříč celým Ruskem.
Máš možnost zažít spolu s ním nekonečné hodiny čekání na auto nebo strach z medvědů.
Vojta však k náročným situacím přistupuje s humorem a odhodláním.
Proč vyrazil na šílenou cestu stopem?
Přišlo mu to jako dobrý nápad.

Přilétám spolu s dalšími dvaceti lidmi do Magadanu, konkrétně na letiště u městečka Sokol. Letiště je malinké a jeho fungování komické. Samotná hala je velká jako vlakové nádraží v Pardubicích. Krosna se mi ocitla na jezdícím pásu vcelku rychle, spolu s ostatními kufry. Ale ona místnost s pásy je zavřená. Čekáme asi 15 minut, než dojde zřízenec, který nás pouští k našim věcem. Nezdržuji se a rovnou si jdu hledat místo, kde složím hlavu. Je už večer. Jdu tedy co nejdál od letiště, nechci být podezříván z protivládní činnosti.

Po půl hodině chůze se dostávám za město. Je tu něco jako zemědělsko-chatařská oblast. Na stanování to tu není zdaleka ideální, ale není zbytí. Pakliže bude v noci pršet, šeredně to odnesu. Celou noc je slyšet vytí. Možná psi, možná vlci. Spím vždy jen chvíli a pak se budím. Nakonec pořádně zabírám až ve tři ráno a válím se ve spacáku do devíti. Do venkovního chladu se mi ani trochu nechce.

Sice bych neměl, ale stejně jdu po cestě dál směrem na Jakutsk. Být mimo město je trochu riziko, ale člověk zase více vidí. Příroda je tu jako z pohádky. Nádhera. Lesy, mírné hory, zamrzlé řeky. Drsná, ale krásná příroda. Po dvou krátkých stopech od vesnice k vesnici mne bere mladík v Mercedesu. Auto má vysoko podvozek, protože jinak by daleko nedojel. A ani tak se daleko nedostáváme. Na 350 kilometrech měníme 3x kolo. Celkem praskly čtyři pneumatiky, ale jednou jedeme do pneuservisu. Bohužel kolo prasklo znova. Díky tomu, že to v servisu pořádně utáhli, lámeme klíč. Pomáhá až kamion s dlouhou trubkou, která funguje jako prodloužená páka. Řidič intenzivně nadává už po druhé výměně.

„Proč vlastně jezdíš do Ruska? A proč až sem?“, ptá se Igor. „Rád se pak stopem vracím na západ“, vtipkuji. V tomto duchu se nese celá konverzace. Projíždíme spolu i hranice kraje, kde nás staví policisté. Každé auto kontrolují, protože Magadan je součástí bezcelní zóny. „Má babička byla učitelka. Učila historii. Dřív to tady nebylo dobré místo.“, pokračuje Igor. „Všude tady byli vězni. Silnici, město, doly, všechno stavěli vězni. Většina z nich se domů nevrátila. Naštěstí je to teď lepší. Žádní vězni už tu nejsou. A ve většině vesnic a měst už tady nejsou ani žádní lidé.“ Igor má pravdu. Města tu, až na výjimky, vypadají jako po jaderném konfliktu. Bez lidí, pohybu, jen tiše se rozpadající.

Podle dostupných informací se počet obyvatel snížil z 550 tisíc koncem 80. let na 150 tisíc v současné době. Exodus 70% lidí byl způsoben rozpadem SSSR. S koncem svazu skončila i masivní těžba zlata, což tuto oblast citelně zasáhlo. Projíždíme jedním menším městečkem, které je krásně opravené a relativně čisté. Igor mi vysvětluje, že místní deputát je milionář a o město se postaral. Jméno města bohužel zapomínám. Ale je to opravdový ostrov civilizace uprostřed divočiny. Za zvuku anglické písně ,,Kill mosquitoes” mi Igor vypráví o místních těžkostech. Příběh je to podobný jako na Kamčatce. Není práce, nejsou peníze. Navíc byty zde jsou neprodejné, protože…kdo by se chtěl přestěhovat sem? Skleníky v opuštěných městech jsou rozbité. Ale i tak lze rozpoznat, že v nich ještě stále jsou kamna. Chápu, proč se zde stavěly gulagy. Horší místo pro život v Rusku jen těžko najdete.

Igor mě veze za město Debin k prameni čisté vody. Bohužel zde za další 4 hodiny nejede jediné auto. Jdu si tedy lehnout více do lesa, blízko lesní cesty. Stavím stan na štěrku. Je to hrůza, ale stále nejlepší z nejhorších míst. Po chvíli kolem jede auto a zastavuje u mého stanu. ,,Tady nespi, je tady medvěd, asi kilometr odsud,” radí mi posádka. Bohužel nemám kam jinam jít. Děkuji jim tedy za informaci a zůstávám na místě. Čeká mě nejhorší noc v životě.

Kolem půlnoci se zvedá velmi silný vítr a trhá mi horní část stanu. Utíkám pro ni. Zpátky ji nedávám, protože se bojím, že by opět odlétla. Zároveň doufám, že nebude pršet. Za další hodinu se k větru přidává silný déšť. Rychle vybíhám ven jen v kanadách a trenkách a při teplotě kolem nuly upevňuji tropiko. Celý prochladlý se balím do spacáku a sedím uprostřed stanu. Chvílemi do něj teče zleva, chvílemi zprava. Kraje stanu jsem obložil toaletním papírem a tampony. Za celou noc nespím ani minutu. Vítr s deštěm se drží až do 11 hodin. Když se fotím a prohlížím se, vypadám, jak kdybych vylezl z pračky. Naštěstí místní řidiči tolik na vzhled nedají. Stojím u bahnité cesty. Je mi jasné, že za ideálních okolností tu má normální auto velké problémy. V tuto chvíli však přichází v úvahu pouze džípy. Po dvou hodinách jede UAZik. A ten mě bere. Řidič mi dává horký čaj a klobásku s chlebem. Je to vysvobození.

Pokračování příště.

Kam dál: Pozitivní myšlení – Karolína Draxlerová


Nejnovější historky, tipy a nápady tě neminou na Facebooku. 👍

Feed me
ExploreStopem

17 000 km stopem domů z Kamčatky: část sedmá

kk

V seriálu 17 000 km stopem domů z Kamčatky Vojta Marek popisuje svou cestu napříč celým Ruskem.
Máš možnost zažít spolu s ním nekonečné hodiny čekání na auto nebo strach z medvědů.
Vojta však k náročným situacím přistupuje s humorem a odhodláním.
Proč vyrazil na šílenou cestu stopem?
Přišlo mu to jako dobrý nápad.

Trvalo jenom hodinu, než mě nabral malý náklaďák, který řídí Slavko. Je to 2x rozvedený čtyřicátník, který se již od mládí živí jako řidič nákladních vozů. Po chvilce se svěřuje a bavíme se nejen o Rusku, ale i o jeho životě. „Prvorozený syn mi zemřel hned po narození. Vlastně to byl důvod, proč jsme se pak s první ženou rozvedli.“ Když nevypráví právě o svém životě, tak vysvětluje zdejší poměry. „Jo dřív… to byla práce, obchody byly otevřené a v hospodách ses najedl a napil. Co ale teď? Teď tady máš mraky čmoudů. Navíc si všichni hrajou na vlastence, kteří mají rádi svou zemi a vlast. Kdykoliv ale můžou, hází bordel do lesa či podél cest. Tohle se musí změnit. Víš vlastně, že je letos v Rusku rok ekologie?“, koukám na něj poněkud překvapeně.

Ochrana světel po ruském stylu – jinak to nejde, kamení by světla zničila hned při první jízdě. „A z jakýho čerta vlastně jedeš?“, ptá se dál. „Z Ust-Kamčatského“, odpovídám. Slavko se strašně směje. „Tak to jsi první cizinec, který Ust přežil. A asi i první cizinec, který tam kdy byl. Žijí tam duraki – pitomci.“, tomuto tvrzení pouze přikyvuji. Se Slavkem jedu až do Elizova. Jede, jak mu to cesta dovolí. „Kde budeš spát?“, padá od něj otázka. „Někde kousek od letiště, ve stanu.“ Slavkovi se můj nápad příliš nelíbí, ale k sobě mě vzít nemůže a potvrzuje, že hotely jsou zde buď drahé nebo „podivné“. Nakonec mi dává dvě adresy, kde se dá ubytovat. „Vypereš si, umyješ se a odpočineš si. Třeba to využiješ.“ Obě adresy jsou nedaleko letiště.

Do Elizova přijíždíme pozdě večer. Pozdě dle hodinek, nikoliv dle světla. Zkouším první adresu, je pravda, že se musím opláchnout. V „hotelu“ mi však oznamují, že nemají licenci na ubytování cizinců. Musím se strašně smát. Něco takového jsem ještě nikdy neslyšel. Ale nehádám se, v této zemi je v zásadě možné cokoliv. Jdu tedy na druhou adresu. Není úplně nejlehčí hotel najít. Protože to není ani hotel, ani penzion. Je to zkrátka dům. Pomáhá mi kolemjdoucí, který se ptá, zda něco nehledám. „Ano, tady je adresa, nevíte kde to je?“. Místní mi radí a za chvilku jsem již na místě. Majitelka domu Slavka dobře zná a asi jí i kvůli mne volal. Nakonec mne za pár korun u sebe nechává přespat. Dům je předělaný na útulný penzion s 5 pokoji. Ale cedule, ani jiné označení nečekejte. Jsem utahaný jako kotě. Jdu spát.

Je ráno. V pokoji, kde spím musím vyvětrat, jinak někdo zavolá chemickou jednotku. Až teď si uvědomuji, že jet se mnou v jednom autě není asi vždycky med. Vyrážím do Petropavlovsku. Paní domu mi ještě dává pár rad. Po cestě na autobus na mne ,,zaútočí” pár štěňat. Ani nemá smysl brát do ruky kamení. Stačí trochu silněji zadupat kanadama.

Opět v Petropavlovsku. Mám pár hodin na projití. Ale opět mne jímá pocit, že na ruský architektonický vkus je třeba zpracovat studii. Působí to tu na mne zvláštně. Po cestě autobusem je vidět dost vojenských základen a když to vezmu zpětně, tak některá městečka byla obehnána betonovou zdí. A v noci nad letištěm lítaly stíhačky.

Jdu sehnat mapu Ruska. V supermarketu ani v klasických obchodech jsem nepochodil. Pozoruji, že pakliže něco potřebujete koupit, musíte na trh. Ale ani tam není mapa země k mání. Pouze Kamčatky. Ach jo. Náladu mi zlepšuje snad jen hudba, která celý den ve městě vyhrává z rozhlasu.

Čas odletu už se blíží. Čas si vyzvednout věci, poděkovat a rozloučit se. Pak rovnou do Magadanu, města pár set kilometrů odsud. Snad tam bude lepší počasí. Což znamená, že nebude ustavičně pršet a bude aspoň pár stupňů nad nulou i přes noc. Sedám spolu s dalšími 25 cestujícími do letadla. Všichni bychom se vešli do menšího autobusu. A i letadlo připomíná více okřídlený autobus, než létající dopravní prostředek. Po cestě koukám z okna. Jediná myšlenka, co mne napadá je… jak se odsud sakra dostanu.

Pokračování příště…

Kam dál: Austrálie zblízka


Nejnovější historky, tipy a nápady tě neminou na Facebooku. 👍

Feed me
ExploreStopem

17 000 km stopem domů z Kamčatky: část šestá

25855835_1779619868716973_1804370495_o

V seriálu 17 000 km stopem domů z Kamčatky Vojta Marek popisuje svou cestu napříč celým Ruskem.
Máš možnost zažít spolu s ním nekonečné hodiny čekání na auto nebo strach z medvědů.
Vojta však k náročným situacím přistupuje s humorem a odhodláním.
Proč vyrazil na šílenou cestu stopem?
Přišlo mu to jako dobrý nápad.

Těžké probuzení. Je devět hodin ráno. Příšerná kosa. Jak tady můžou lidi žít… Lezu ze stanu a jdu se mrknout ještě na chvíli po okolí. Vím totiž, že sem se už nikdy nepodívám. Po hodině v silném větru a mlze se vracím a balím si věci. Musím si zajít na oběd a teplý čaj. Jdu tedy do jediného místního podniku” a sedám si vedle party Japonců, asi rybářů. Oni si dávají pelmeně s majonézou. Já boršč a salát z kapusty” tedy ze zelí. Ještě chvíli sedím a užívám si tepla. A píši si deník.

Je už jedna hodina, tak se odsud musím dostat. Procházím novým i starým městem. Až se mne jednou budou děti ptát na nejpodivnější město na světě, řeknu Ust-Kamchatsk. Zajímavé je, že se zdá, že dál nevede žádná cesta, jen zpět. Ale místní mi vypráví o vesnici Krutoberegovo, která leží ještě dál, za řekou Kamčatkou. Leč nevede tam žádná cesta, člověk se musí dostat přes řeku na lodi. A to pouze po domluvě, protože MHD tam pochopitelně nejezdí.

Kolem druhé si sundávám batoh na kraji města a čekám na auta. Ta občas projedou, ale jedou vždy jen pár kilometrů. A také vždy zastaví a řidiči se se mnou ochotně baví. Žádné mne však nebere, pro moje bezpečí. Kdybych tě vysadil za městem, sežere tě medvěd”, vysvětluje jeden z řidičů. Asi má pravdu. Ale já tu stojím už šest hodin. Všechna auta, co z města odjela, už se vrátila. Jediné, co se v okolí hýbe je opilý muž v gumákách. Pojď se mnou na ryby, napijeme se, zarybaříme si a rozděláme oheň.”, láká mne. Je celý rudý a v sobě má dle alkoholového oparu alespoň barel vodky. S úsměvem odmítám. Vím, že už dnes neodstopuji, ale zkusím to ještě chvilku.

Je to však marné. Míst, kde se dá postavit stan, se zde příliš mnoho nenachází. Co dělat. Stavím tedy stan mezi řekou a cestou. Až ve stanu zjišťuji, jak špinavý jsem. Pokaždé, když projelo auto, zvířilo obrovské množství prachu, který se na mne hned nalepil. Ani si nevařím. Večeřím medvědí česnek, který mi dal jeden dobrý řidič, když se vracel do města. Je sice trochu od popela, ale to nevadí. To je čistá špína.

Ráno se budím už v sedm. Celou noc jsem spal jak miminko. Lezu opatrně ze stanu a jsem v šoku. Nikdy jsem ještě nebyl ve spánku zasypán sopečným popelem. Ale vše je jednou poprvé. Z nudy pozoruji ptáky, jak loví ryby v řece. Jedna však vypadne lovci ze zobáku a plácá se na cestě. Tak aspoň nějak pomohu. Beru rybu na list medvědího česneku a házím do řeky. Snad to přežije. Odměna přichází v zápětí. Po dvou hodinách mne bere auto jedoucí  do Ključi. Není to velkoměsto, ale budu o kousek blíž Petropavlovsku, odkud se dostanu dál. Dál na západ, do Magadanu. Pak přes celou Sibiř a Ural do Archangelsku. A pak domů.

Po cestě i přes špatné počasí chvilkami vystupuje z mraků Ključevskaja. Nejvyšší sopka na Kamčatce. Vrchol leží v cca 4 700 m.n.m. Fotky se bohužel moc pořídit nedají. Ono by se stejně takový zážitek jen těžko přenášel fotoaparátem. Těsně před městem jsme propíchli pneumatiku. Řešení je jednoduché. Kompresorem ji nafukujeme a rychle se rozjíždíme, snad to stihneme do servisu dřív, než bude zase úplně prázdná. A daří se. V servisu se s posádkou loučím. A pokračuji dál sám. Jdu do kopce a cestou míjím několik chodců a opuštěných psů. Auta tu jezdí pouze po městě. Tak snad se najde i nějaké, které jede dál, alespoň do Kozyrevsku. Toho Kozyrevsku, který byl nedávno z velké části poničen sopečnou činností.

Pokračování příště…

Kam dál: Cestuj jinak – žij jako místní!


Nejnovější historky, tipy a nápady tě neminou na Facebooku. 👍

Feed me
ExploreStopem

17 000 km stopem domů z Kamčatky: část pátá

22853280_1725032147509079_5753205782922649323_n

V seriálu 17 000 km stopem domů z Kamčatky Vojta Marek popisuje svou cestu napříč celým Ruskem.
Máš možnost zažít spolu s ním nekonečné hodiny čekání na auto nebo strach z medvědů.
Vojta však k náročným situacím přistupuje s humorem a odhodláním.
Proč vyrazil na šílenou cestu stopem?
Přišlo mu to jako dobrý nápad.

Utekly ti první 4 díly? Nevadí, přečíst si je můžeš i teď – 17 000 km stopem domů z Kamčatky: část první, 17 000 km stopem domů z Kamčatky: část druhá17 000 km stopem domů z Kamčatky: část třetí, 17 000 km stopem domů z Kamčatky: část čtvrtá

Místní muzeum v Essu mám projité. Procházím ještě zbytek městečka, což mi netrvá dlouho. Kromě školy, u které se pasou koně a knihovny tu nic moc není. V místním podniku si dávám alespoň na posilněnou pivo. A vyrážím hledat místo ke spánku. Po pár minutách jsem na hranici městečka. Kousek ode mne je jen pár domů a rozpadlá továrna. Co kdysi vyráběla, to je mi opravdu záhadou. Možná panely. Zalézám si tedy lehce do lesa, ale pořád tak 50 metrů od hlavní cesty. Je tu malá, ale rovná loučka. Přes noc poprchává, stan zatím drží.

Je ráno. Nařídil jsem si budík na sedmou hodinu, abych se stihnul dostat z Essa na hlavní tah směrem na Kluči a Ust-Kamčatský. Mám velkou kliku. Už za dvacet minut jede auto a hned mne bere. Další štěstí si uvědomuji po pár minutách. Potkáváme medvědí rodinku, která prochází opravdu jen kousek od místa, kde jsem spal. Rusové to nikterak nekomentují a baví se dál o rodinných záležitostech. Původně míří na chatu, ale kvůli mne si zajíždějí pěkných pár kilometrů, aby mne hodili na rozcestí.

Brown bear, Kamčatka
Člen medvědí rodinky

Tam mne za dvě hodiny vyzvedá manželský pár z předchozího dne. Mají sice dodávku, ale ta je až na střechu zarovnaná vším možným. Od stoliček, přes zásoby jídla, oblečení až po psa. Rychle ještě dělají místo, abych se tam se svou krosnou vešel.  Pes se stává putovní. Chvilku sedí na mne, chvilku na spolujezdkyni. Řidič Dymitryi má jako koníček fotografování. Což se hodí. Co chvilku zastavujeme a fotíme. Já kompaktem za 3 000 Kč. On zrcadlovkou za 3 000 dollarů. Bohužel jsou sopky zahaleny mraky. Dnes dobré snímky nepořídíme.

,,Kdybys tu byl alespoň ještě dalších 14 dní, ukázal bych ti sever. Mám od kamaráda půjčenou čtyřkolku. Ženu nechám doma a vezmu tě. Ale budeš muset počkat dva týdny, dřív to nepůjde. Teď budu totiž rybařit.” nabízí mi Dymitryi. S těžkým srdcem odmítám, ale jinak to nejde. Musel bych totiž jinak rychle přejet jiné oblasti Ruska a to bych opravdu nerad.

My friends
Pár, co mne dovezl do Ust-Kamčatského

Vysazují mne nakonec na smluveném místě, v Ust-Kamčatském. Je to město, které má dvě části. Starou a novou. Stará je především dřevěnná a z části zničená. Před lety ji zpustošila voda. Na ten popud vznikl nový Ust-Kamčatský. Ten je tvořen panelovými domy, fabrikami a teplárnou. Je to opravdu nehostinné místo. Tedy pro nás. Místní děti si i v počasí, které by u nás leckdo označil za ,,pod psa” hrají venku. Fotbal, na honěnou a další. Tím vším se zde dokáží zabavit. Trochu vzpomínám na své dětství, které bylo v podstatě stejné. Škoda, že současné české děti už něco takového nezažijí.

Old part of Ust, Kamchatka
Stará část Ustu

Nechce se mi chodit pořád s těžkou krosnou. Musím si postavit stan. Jdu tedy k blízkému jezeru. Je tu liduprázdno. Rychle stavím přístřešek a nechávám si tady všechny věci. Vane velmi silný vítr, snad se moje obydlí nezhroutí. Jdu na průzkum. Ten netrvá dlouho. Zajímavé na městě je snad jen to, na jak šíleném místě stojí. A taky způsob, jak jsou namalované paneláky. Protože na první pohled ta myšlenka na barevnou kombinaci musí pocházet z jakési choré mysli.

New part of Ust, Kamchatka
Nová část Ustu

Nikdy jsem nebyl na místě jako je toto. Zkrátka úplný konec světa. Ještě kousek dál a našel bych místo, kde lidé padají přes okraj světa. Myslím, že jedna noc mi tady bude bohatě stačit. Protože mám na sobě všechno oblečení a je mi stále zima, jdu si do jediné místní hospody na čaj. Ten zabírá. Nemohu stále pochopit, že tu lidé žijí. Když je tu v létě 10 stupňů, tak jak tu může být v zimě. Z hospody jdu přes menší skládky do stanu. Po cestě potkávám jen toulavé psy.

Pokračování příště…

Kam dál: Za málo peněz hodně muziky, aneb jak na studentské cestování


Nejnovější historky, tipy a nápady tě neminou na Facebooku. 👍

Feed me
ExploreStopem

17 000 km stopem domů z Kamčatky: část čtvrtá

Vojta Marek Kamčatka 5

V seriálu 17 000 km stopem domů z Kamčatky Vojta Marek popisuje svou cestu napříč celým Ruskem.
Máš možnost zažít spolu s ním nekonečné hodiny čekání na auto nebo strach z medvědů.
Vojta však k náročným situacím přistupuje s humorem a odhodláním.
Proč vyrazil na šílenou cestu stopem?
Přišlo mu to jako dobrý nápad.

Utekly ti první 3 díly? Nevadí, přečíst si je můžeš i teď – 17 000 km stopem domů z Kamčatky: část první, 17 000 km stopem domů z Kamčatky: část druhá, 17 000 km stopem domů z Kamčatky: část třetí

Je ráno. Ráno na Kamčatce. Přišlo na mne lehké nechutenství, tak ani nesnídám a jdu pomalu balit stan. Není kam chvátat. Stejně nic nejezdí. Za čtvrt hodiny už mám krosnu na zádech a štráduji si to pěšky směrem na sever. Stopuji a hned první auto, co se objeví, mi zastavuje. Asi po hodině.

Jízda je rychlá a divoká. Jinak to zdejší řidiči ani neumí. Povídáme si o místních cestách. V létě je to prý špatný. Ale to stejně netrvá dlouho. Jak říkají místní, tak v červnu léto nezačalo a v červenci už skončilo. Po zbytek roku jsou však cesty zapadané sněhem a vzniká na nich led. A to má svou výhodu, protože sníh a led ,,zalepují” všudypřítomné díry. V zimě tady běžně jezdí po cestách rychlostí přes 100 km/h.

S Voloďou se vezu na rozcestí. On pokračuje dál na svou chatu a já uhýbám vlevo. Cestou na Esso. Je to poslední město, kam se dá v létě dojet. Dál cesta nevede. Leda v zimě. Voloďa mi dal tip, že po trase jsou jakési termální prameny – garéčí istočníky. To si nemohu nechat ujít. Ale než se vypravím na další cestu, zkusím do sebe něco dostat. Shodou okolností je tady motorest. A ač jsou Rusové známí svou pohostinností, tak místní (ne)obsluha vcelku vybočuje. ,,Tady není autobusová čekárna!” zakřičela kyprá paní za barem místo pozdravu. A to jsem si ještě ani nestihl sundat krosnu. Kdybych nepotřeboval koupit vodu a dát si něco k jídlu, okamžitě bych odešel. Ale není zde příliš alternativ. Objednávám si tedy boršč. Skoro nijak nechutná a je drahý. Ale je to jídlo.

Lehce zasycen se vydávám na cestu. Jdu pěšky, ale jenom kousek. Všichni mě varují, že když budu stopovat příliš mimo civilizaci, tak že na mne mohou vyběhnout medvědi. A já těm lidem věřím. Proto se kolem sebe pečlivě rozhlížím, až pomalu dostávám stihomam. Naštěstí mne bere opět první auto a vysazuje mne v areálu s horkými prameny. Nedá se to označit ani jako retro. Připadám si jako v 70. letech. Skoro nikdo tady není. Až na jeden pár, s kterým se dávám do řeči.  Domlouvám si s nimi, že mne zítra vezmou dál. Lidé jsou tu zkrátka báječní. A horké prameny taky.

Thermal Baths, Kamchatka
Pohled z termálních lázní na sopky

Po dvou hodinách cachtání v horkém bazénu a kocháním se výhledem na sopku se cítím skvěle. Výhodou také je, že jsem čistý. Nevýhodou, že i ve sprchách teče termální voda, která je cítit sírou. Zkrátka voním jako zkažená vajíčka. Ale s tím kromě voňavky stejně nic neudělám. A řidiči jsou na to, dle reakcí, asi zvyklí.

Esso. Konečně. Městečko uprostřed divočiny. Je mi záhadou, čím se zde lidé živí. Rychle docházím do centra, kde teče i nádherná řeka. Sedám si tady do altánku a jde se vařit. Tohle tady asi neviděli. Dva staříci na lavičce a parta kluků s míčem si mne se zájmem prohlíží, zatím co já se snažím ohřát vodu pro svou čínskou polévku. Ty se zde nazývají ,,deširak”. Mimochodem, mají tady také muzeum severských národů. Tak se tam jdu kouknout.

Museum of Nordic nations, Kamchatka
Etnické muzeum severských národů – Eskymáků

Pokračování příště…

Přečti si také: Austrálie zblízka


Nejnovější historky, tipy a nápady tě neminou na Facebooku. 👍

Feed me
ExploreStopem

17 000 km stopem domů z Kamčatky: část třetí

22815505_1725031130842514_8957659675465464311_n

V seriálu 17 000 km stopem domů z Kamčatky Vojta Marek popisuje svou cestu napříč celým Ruskem.
Máš možnost zažít spolu s ním nekonečné hodiny čekání na auto nebo strach z medvědů.
Vojta však k náročným situacím přistupuje s humorem a odhodláním.
Proč vyrazil na šílenou cestu stopem?
Přišlo mu to jako dobrý nápad.

První a druhý díl, o tom jak to celé začalo najdeš tady: 17 000 km stopem domů z Kamčatky: část první a 17 000 km stopem domů z Kamčatky: část druhá

Je ráno, ale poznat to není. Všude mlha a zima. Rybáři už loví a vedle nich na zemí leží vyskládaných pěkných pár ryb. Každá kolem 10 kilogramů. Rybářům je to však málo a stěžují si, že dnes ryby neberou a když, tak jen menší kusy. S dvěma rybáři snídám chléb, klobásku, čaj a stakančik vodky.

Po dvou hodinách rybolovu nakládáme 70 kilogramů ryb a se Sergejem odjíždíme na rozcestí u vesnice Malki. Já budu pokračovat na sever, on na východ. Po dvou hodinách jsme na místě. Skoro celou cestu mlčíme a užíváme si jízdu. ,,Dej na sebe pozor a šťastnou cestu,“ je jediné, jak se se mnou Sergej loučí. Je to fajn chlap.

Zastavuji se ještě na skok v motorestu, kde si dávám boršč. ,,Odkud jste?“ ptá se hostinská. ,,Z Česka a mířím do Ust-Kamčatského.“ Chvíli se spolu bavíme. A opět zjišťuji, jak je svět malý. Paní pochází z Donbasu. Ze Svetlidarsku, kde jsem před třemi lety byl. Sama se odstěhovala ještě před válkou a zajímá se o stav města. Snažím se uvádět spíše to hezčí, ale moc to nejde. Skoro vše je ve městě zavřené, v noci místní budí dělostřelectvo. Nakonec konverzujeme o životě na Kamčatce. ,,Jsem tady teprve 10 let. Odstěhovali jsme se sem s mužem, který zde sloužil. A zamilovali jsme si to tu. Jen té práce není moc.“, vypráví asi čtvrt hodiny. Jsem zde v lokále jediný host.

Rozhovor je příjemný, ale musím jet dál. Navíc prý do Ust-Kamčatského jezdí jedno auto ve čtvrtek a druhé v listopadu. Sám jsem zvědav. Momentálně jsem na hlavní cestě mezi jihem a severem země, ale provoz není největší. Jedno auto za čtvrt hodiny. Pískám si, kopu si s kameny a vůbec se snažím zabavit. Většinu času se ale kochám okolní krajinou. Je to tu neuvěřitelné. Staví mi hned druhé auto. Je to mladík, který na vozíku veze dřevo. Díky dírám v prašné cestě vozík lítá a každou chvíli se dívám, zda nás neopustil. Konečně se dostávám k vesnici Kirganiky.

Už je večer a jsem stále v lese. Zde určitě spát nechci. Po hodině chůze vycházím na louku. Komáři jsou strašně otravní. Rychle stavím stan a jdu vařit. Bohužel mi na trhu prodali palivo do raketoplánu. Hoří opravdu skvěle, ale kouře z toho jde jak z komína. Rychle tak na něm venku ohřívám vodu a večeřím čínskou polévku. K tomu zakusuji chléb a sušené maso. Je to romantika. Sám, uprostřed Kamčatky. Žádní lidé, žádný hluk. Lehám si a zkouším usnout. Bohužel je stále světlo. A bude svítit celou noc. Zkrátka bílé noci.

Kam dál: Za málo peněz hodně muziky, aneb jak na studentské cestování


Nové tipy a nápady, jak cestovat levně, najdeš na Facebooku. 👍

 

Feed me
ExploreStopem

17 000 km stopem domů z Kamčatky: část druhá

Medvěd

V seriálu 17 000 km stopem domů z Kamčatky Vojta Marek popisuje svou cestu napříč celým Ruskem.
Máš možnost zažít spolu s ním nekonečné hodiny čekání na auto nebo strach z medvědů.
Vojta však k náročným situacím přistupuje s humorem a odhodláním.
Proč vyrazil na šílenou cestu stopem?
Přišlo mu to jako dobrý nápad.

První díl, o tom jak to celé začalo, najdeš tady: 17 000 km stopem domů z Kamčatky: část první

Za Petropavlovskem začínám stopovat. Netrvá ani půl hodiny a už se vezu. Celkem rychle zjišťuji, že to, co jsem se naučil loni, jsem úspěšně zapomněl.

Opět na mne sedí ruská říkanka: ,,Jsem jako pes. Rozumím vám, ale mluvit nedokážu.“ Naštěstí se vcelku rychle opět dostávám do ,,formy“. Nic jiného stejně nezbývá. S prvním řidičem jedu jen kousek. S druhým, Sergejem, už nepoměrně déle. Sergej je bývalý voják VDV – výsadkář(Vazdušno Desantnoje Vojsko). Na Kamčatku se přistěhoval v 90. letech poté, co zde dřív sloužil. Stejně jako mnohým jiným mu učarovala místní příroda a styl života. Dřív se sem přistěhovat bylo obtížné. Šlo totiž o uzavřenou vojenskou oblast.

,,Ty nejsi Rus,co?“, začíná rozhovor Sergej.

,,Ne, já jsem z Česka. Chci zde strávit nějaký ten čas, pak se dostat do Magadanu a odstopovat do Archangelsku.“

Sergej se dává do smíchu. ,,Jsi blázen. To se mi líbí. A kde spíš?“, ptá se dál.

,,Mám stan. Loni jsem jel z Vladivostoku a taky jsem spal ve stanu. Je to romantika.“

Sergej silně nesouhlasí se slovy, že je to nebezpečné. Kvůli medvědům. Mně to stejné ale říkali i loni a medvědy jsem neviděl. Takže nepočítám, že letos to bude jiné. Za pár minut potkáváme prvního medvěda. A za chvilku další tři.

Vojtěch Marek medvěd na cestě
První setkání s medvědem. A rovnou byli tři.

,,Poslyš, jestli trváš na tom, že chceš spát ve stanu, tak spi u vesnic. Tam medvědi v létě moc nechodí. A jídlo vždy nos dál od stanu. Někam na větev to zavěs, aspoň půl kilometru od místa, kde budeš spát. A dneska pojedeš se mnou. Jedu na ryby s přáteli, tak tě vezmu se sebou. Ať tady neumřeš hned první den.“

Míříme spolu do města Oktjabrski. Je to městečko mezi řekou Bolshaya (v překladu Velká) a Ochotským mořem. Město má na šířku jen asi 300 metrů. Více mu neumožňují hranice moře a řeky. Po cestě se ještě zastavujeme u jeho přátel z vojny. Všichni mají příběh velice podobný tomu Sergejovu. Kamčatka jim na vojně učarovala. A když to šlo, přestěhovali se. Na návštěvě popijíme čaj, zakusujeme klobásky a chléb. V bytě jsou ikony svatých a strašný nepořádek. Dveře do bytového domu připomínají spíše vchod do trezoru. Po hodinové návštěvě vyrážíme na ,,rybálku“. Tam na nás čekají další přátelé. Zatím spíše sedí u řeky, popíjí čaj a staví obydlí, než rybaří. Mě vítají, jako bychom se znali léta. A živě se o mě zajímají. Panuje zde velice přátelská atmosféra, kde se každý chce podělit o své problémy s ostatními.

Vojtěch Marek cestování
Bývalí vojáci VDV

Na chvíli si mě bere stranou Inga a ukazuje mi, jak zde vše funguje a vypráví o Kamčatce. ,,Kamčatka je nádherná. Nejhezčí část Ruska určitě. A pro všechny místní srdcová záležitost. Ale práce zde moc není a potraviny drahé. Vláda sem moc neinvestuje a turistů taky nejezdí tolik. Ale nikdo by se odsud nikdy neodstěhoval, až tak to tu máme rádi. Před rozvratem SSSR se tu žilo lépe. Obchody byly otevřené, továrny fungovaly a lidi měli práci. Za Gorbačova ale všechno zavřelo. Bylo to strašné období. A jen pomalu se to tu zlepšuje.“

S Ingou jsme asi hodinu a pak se vracíme. Piji s dalšími ještě chvíli čaj a pak si jdu s omluvou lehnout. Musím tu změnu času dospat. ,,Vovka, pořádně se vyspi. Na Kamčatku potřebuješ hodně sil!“, říká mi Voloďa. Vova či Vovka mi říkali i loni. Je to jednodušší, než Vojta či Vojtěch.


Nejnovější putování tě neminou na Facebooku. 👍

Feed me
ExploreStopem

17 000 km stopem domů z Kamčatky: část první

627111_article_photo_pohled-na-sopku-z-petropavlovsku_900x

V seriálu 17 000 km stopem domů z Kamčatky Vojta Marek popisuje svou cestu napříč celým Ruskem.
Máš možnost zažít spolu s ním nekonečné hodiny čekání na auto nebo strach z medvědů.
Vojta však k náročným situacím přistupuje s humorem a odhodláním. 
Proč vyrazil na šílenou cestu stopem? 
Přišlo mu to jako dobrý nápad.

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Jaké je stopování v Rusku? A co tam můžete zažít? Na tyto otázky se budu snažit odpovědět.

Tímto začínám svůj nový blog o mé poslední cestě, který bude mít asi 40 dílů. Bude o tom, jak se dá dostat z Kamčatky až domů pouze stopem (až na krátký přelet letadlem). A také O tom, jací jsou Rusové a další národy Ruska.

Pokud tě zajímá, jak to Vojtu vůbec napadlo a jestli čínská polívka zachraňuje životy, přečti si tenhle rozhovor – Vojta Marek: Ahoj, žiju, medvědi mě nesnědli 

Cestu jsem začal 14. června a vrátil se koncem srpna.

Je 15. červen, 12:05 místního času a já právě přiletěl na Kamčatku. Konkrétně do Petropavlovsku. Místo připomíná velké parkoviště s malou garáží. Nikdy jsem neviděl tak malé letiště. Nač ho taky budovat větší pro poloostrov, kde žije 400 tisíc lidí. Teda poloostrov. Fakticky je to ostrov, protože jinak, než po moři či vzduchem se odsud nedostanete. Až na výjimky. První myšlenka, která mi bleskne hlavou je, ,,Co tady sakra dělám?”. A upřímně, nevím. Mám v hlavě bordel, protože mozek si myslí, že je půlnoc. Ale není.

Můj batoh váží asi 15 kilogramů. Vzal jsem si jen nutné minimum, vše musím dokoupit na místě. Chybí mi technický líh, petardy (proti medvědům), jídlo, voda. Z jídla mám jen vlastní sušené maso. Nic víc. První kroky tedy vedou na nedalekou autobusovou zastávku. Z letiště, které leží ve městě Elizovo, do Petropavlovsku je to sice jen 20 km, ale jedeme to hodinu. Krajina a vše kolem se od nás nemůže lišit více. Je červen, ale teplotou tu je jako u nás v listopadu. Hned z letiště je vidět velká sopka. A ne jedna. Domy z velké části zbořené a technika je nepochybně z minulého století.

Konečně přijíždím do města. Rozhodl jsem se, že nebudu kupovat ruskou simkartu. Nechci mít celou cestu u sebe internet a spoléhat se na něj. To není můj styl. Vzal jsem si sice tablet, ale ten budu používat pouze ve chvílích, kdy budu blízko kavárně s wifi. Telefon mám tlačítkový. Takový, co připomíná spíše granát, než mobil.

Abych se aklimatizoval a vytvořil plán, jdu do kavárny. Objednávám si čaj a vytahuji tablet. Místo displeje na mne však zírá pavouk a tablet nejde ani zapnout. Nu což. Tablet vyhazuji do koše. Po báječném čaji jdu na procházku městem. Při pohledu na město mne napadá spousta slov, ale přídavné jméno krásné to určitě není. Hlavní ulice jsou dlouhé, rovné a na sebe kolmé. Tedy tam, kde to jde. Město se směrem k moři svažuje dolů. Domy nestojí v blocích, ale samostatně.

Při zběžném pohledu na ceny ovoce a zeleniny na ulicích zjišťuji, že šetřiví vegetariáni zde musí hodně trpět. Kilogram rajčat 200 Kč. Po chvilce docházím k místnímu tržišti. V několika halách zde seženete vše od oblečení, přes drogerii a jídlo až po zbraně. Technický líh zde však nemají. Nabízejí mi však kerosin, či jak se to jmenuje. Nejvíce mi ten název připomíná letecký benzin. Co se dá dělat, vařit musím. Beru tedy kerosin, kupuji i ,,deširak”, což je jejich verze čínské polévky. A k tomu repelenty, mapu Kamčatky(mapu celého Ruska nemají) a podobné nezbytnosti. Repelent jsem měl loni z Česka. A fatálně selhal. Snad bude místní lepší.

Po nákupu už váží krosna slušných 24 kilogramů.

A jde se stopovat.


Nejnovější historky tě neminou na Facebooku. 👍

Feed me
ExploreStopemV Zahraničí

Z Česka stopem do Kyrgyzstánu – Vojtěch Marek

11154666_905556792840815_5054953563895346072_o

Mé jméno je Vojtěch Marek a pocházím z Heřmanova Městce. Bakalářským vzděláním jsem demograf a příští rok se budu snažit o získání i magisterského titulu. Momentálně mi nejvíce času zabírá práce pro Mladé křesťanské demokraty, kde jsem místopředsedou a poté občasné přednášení o mé cestě stopem do Kyrgyzstánu.

Musím se hned ze začátku přiznat, že nejsem prototypem dobrodruha, kterého by rodiče vychovávali stále na cestách, čundrech a podobně. V ničem jsem v zásadě až do nástupu na vysokou školu nevybočoval. Maximálně v tom, že už od třech let jsem začínal číst a počítat a bavily mě encyklopedie. Ale v 19 letech nastala v mém životě první velká událost, která mne silně ovlivnila. Bylo to natočení reklamy pro jednu nejmenovanou firmu, která běžela po celém světě. A tam jsem si vydělal první velké peníze a stal se finančně nezávislý. Díky tomu jsem vlastně mohl začít dělat politku jako koníček a v létě cestovat.

 První větší výlet stopem byl celkem zábavný. S kamarádem z Městce jsme si sbalili krosny a rozhodli se, že pojedeme do hor do Slovinska. Ale batohy byly tak těžké, že jsme se v den odjezdu rozhodli pro variantu ,,moře“,takže Chorvatsko. Doma jsem řekl, že jedu vlakem na Slovensko, aby se mamka nebála. To jsme jeli asi na 10 dní. Pak následovala cesta do Skotska a nakonec do Norska, pokaždé ve dvou.  Po návratu z Norska jsem si kolem Vánoc začal pohrávat s myšlenkou, že bych mohl jet příště sám,ale nevěděl jsem kam. A tam se zrodil nápad jet k hranicím s Čínou stopem. Doma jsem nebyl brán vážně. Až do dne, kdy jsem dostal víza. A tak jsem jel. Zábavné je to, že vlastně nevíte, kam a kdy dojedete. A že se musíte spolehnout na ostatní lidi. A to i v případě, že neumíte jejich jazyk(pořádně anglicky jsem se naučil až na stopu do Skotska a Norska).

Přečti si taky: Z Pardubic do San Francisca

Nejtěžší na cestě je asi nutnost  přizpůsobit se každé okolnosti a každému člověku, který vás veze. A taky to, že si musíte povídat, ikdyž chcete mlčet a naopak když si chcete s někým něco říct, tak můžete mít smůlu. Rozhodně si musíte zakázat myšlenky na návrat domů, na to, že s každým dalším stopem se vzdalujete a taky to, že se může něco špatného stát. Je potřeba být připraven na problémy, ale také je třeba na ně nemyslet. A věřit. A důvěře mě stopování nepochybně naučilo. Když se kouknete na zprávy, všude jsou vraždy, katastrofy a podobně. A zprávy z Čečenska, Kazachstánu,Kyrgyzstánu atd… nejsou příliš časté a když jsou,tak spíše negativního charakteru. Ale realita je naprosto odlišná. Lepší, barvitější, zajímavější. A lidé pohostinější,přátelštější a milejší, než jak líčí média. Dovolím si citovat britského konzervativce G.K Chestertona. ,,Cestování v pravém smyslu je už v urbanizované společnosti nemožné. Můžeme si vybrat dvacet způsobů jak někam jet, a přitom nemáme, kam bychom jeli, tak jako máme stokrát lepší sdělovací prostředky, a nemáme co sdělit. Cestovatel v jednodušší době měl dva úctyhodné záměry. Chtěl se podívat na podivné cizí způsoby a chtěl se vychloubat zemí, odkud přijel. Bohužel tahle dvě velká umění musí upadnout do zapomnění, protože tam, kam dnes jede, je to jako v místě, které opustil. Stejné reklamy, stejné obchody, stejné noviny a stejně vzdělaní lidé“. A to napsal před 90 lety!Proto jezdím na Východ. A když se mě někdo ptá, proč cestuju? Vždy říkám, že kvůli mému vlastenectví. Vždy, když se vrátím ze zahraničí, tak si Česka vážím více, než před odjezdem.

Ohledně rad pro mé vrstevníky. Naše generace je vnímána jako ambiciózní, ale líná a bez sebekázně. Zkusme to změnit. Dnešní vysoké školy nejsou tak náročné jako dříve(vyjma lékařských atd.), aby se nedalo u studia pracovat, případně se více podílet na činnosti spolků atd… Pracujme,sebevzdělávejme se, snažme se a zaslužme si ,,své místo pod Sluncem“. A hlavně. Buďmě pokorní a umírnění. Pro mě je dosti depresivní pohled na mladé, kteří tzv. všude byli, všechny znají a od všeho mají klíče, od něčeho i náhradní. Nedivme se pak starší generaci, že se na nás kouká značně skepticky.

Nakonec bych rád vybral jeden krásný citát , což je téměř sisifovský úkol vzhledem k velkému množství mých vzorů. Ale zkusím jeden opět od G. K. Chestertona:

Opravdové napětí a vzrušení zná pouze voják bojující za svou zem, asketa hladovějící pro své osvícení, milenec, který se pro svou milou definitivně rozhodl. Slib bez sebekázně nemá žádný význam.


Máš ještě hlad? Další tipy a nápady najdeš na Facebooku. 👍          

 

Feed me